Každý den v Praze na kole? Náš zákazník Honza radí, jak u toho vydržet

Právník Honza Slanina za necelý rok s Mutumutu naprosto změnil svůj život. Shodil třicet kilo, má výrazně lepší kondici, šetří čas, a dokonce vydělává peníze. Podělil se s námi o cyklotipy a rady, jak neztratit motivaci.

Co bylo první: Mutumutu, nebo chuť něco dělat?

Obojí najednou. Když jsem začal pracovat na Smíchově, což je pro mě dobrá vzdálenost na cestu do práce, začal jsem občas jezdit na kole. A do toho jsem objevil Mutumutu, takže to do sebe skvěle zapadlo.

Jak přesně ti Mutumutu pomáhá s motivací?

Motivuje mě ve chvílích, kdy si říkám, jestli to má smysl, jet na kole do práce. Nebudu radši pracovat z domova? Teď je to přijatelnější, schůzky jsou online a do kanceláře člověk moc nemusí. A co teprve když je zima nebo ošklivo, jsem unavený, špatně se mi vstávalo… Jenže pak si uvědomím, že si přece chci vyjezdit body do prevenčního programu. Mutumutu mi jednou za čtvrt roku vrací peníze ze zaplaceného pojistného, a čím víc se hýbu, tím víc jich dostanu. Takže si řeknu: „Tenhle týden ty bodíky potřebuju, tak pojedu.“ Je to poslední postrčení k tomu, abych překonal lenost.

Kolik kilometrů denně dojíždíš?

Pět. Když vezu děti do školy, tak sedm. Zásadní věc, kterou jsem zjistil, je, že v centru Prahy kolo strašně zkracuje vzdálenosti. Jedu třeba na radnici v Nuslích. Mohl bych z práce dojít na Anděl, chytit tramvaj, která jezdí jednou za osm minut, jet šest zastávek a nakonec na radnici dojít pěšky. Ale to je akce na půl hodiny. Na kole jsem tam za 18 minut.

„Za poslední rok a půl jsem jel tramvají asi třikrát. A jen proto, že jsem potřeboval s někým pokecat.“

Co používáš na měření vzdáleností po městě?

Pro plánování cest používám appku Urban Cyclers. Funguje skvěle po celém světě. Moje manželka má Na kole Prahou, to je úplně ta samá navigace, jen pod jinou značkou. Ale v Cyclers je mnohem víc funkcí a detailnější plánování. Plánuju si tam trasu, ukáže mi to nebezpečná místa po cestě, široké silnice, vyberu si typ cest a jestli chci raději objíždět kopce, nebo si zamakat. Přednastavím si tam úplně všechno. Když jedu s rodinou, kombinuju informace z různých zdrojů. Koukám i na Mapy.cz a na Google Street View, abych věděl, jestli je tam cyklopruh nebo cyklostezka. Nebo jak je široká krajnice.

Snažíš se vyhýbat kopcům?

Teď už moc ne. S Mutumutu jezdím opravdu každý den a díky tomu už pro mě pražské kopce nejsou problém. Kolikrát je příjemnější vyšlapat si to nahoru po cyklostezce než se motat mezi tramvajemi. Mimochodem za poslední rok a půl jsem jel tramvají asi třikrát. A to bylo vždycky „společensky“ – že jsem potřeboval s někým pokecat. Takže jsem s ním nastoupil a pak jsem se zase vrátil pro kolo.

Proto právě po městě jezdím radši na Rekole než na vlastním.

Ještě je další možnost. Můžeš si vzít kolo do MHD. Appky ti takovou trasu umějí i nakombinovat. Ze začátku jsem si tím pomáhal, než jsem se naučil šlapat ty kopce. V metru kolo není problém, tramvají smíš jen v některých úsecích. Jenom musíš být ohleduplný. Ale ztrácíš tím výhodu úspory času. Už to nedělám.

„Na kole musíš mít prodyšné vrstvy. A neboj se je svlékat a oblékat.“

Jak bojuješ s pocením?

Já jedu v pracovním oblečení tak pět až sedm kilometrů po rovině. To není moc. Místo batohu mám brašnu na kole. Podle mě neexistuje batoh na záda, který by dostatečně větral. To je pro mě asi hlavní věc.

A oblečení?

Musíš se obléct tak, aby ti v okamžiku, kdy na kolo sedáš, byla trochu zima. Nesmíš být izolovaný třeba péřovkou, ale mít prodyšné vrstvy. A hlavně se nebát si je svlékat a oblékat. Před kopcem shodím větrovku do košíku, který mám před sebou, a na sjezd si ji zase obléknu. Když jedu do většího kopce, tak si kolikrát sundavám i helmu. Protože to je ten samý polystyren, kterým se izolují domy.

Jezdíš tedy s přilbou?

Normálně ano. Spíš proto, že se bojím, že až mě jednou nějaký řidič sejme, řeknou: „Neměl přilbu, mohl si za to sám.“

Ale takhle to nefunguje, ne? Ze zákona ji nemusíš mít.

Nemusíš. Jen děti do osmnácti let. Ale já nechci riskovat, že moje vdova narazí na soudce, který to bude brát jako moji chybu. O tohle téma je hrozný boj. Štve mě v tom BESIP, který místo toho, aby bojoval za cyklostezky a cyklopruhy, cyklistům doporučuje helmu. To je úplně opačně. Výzkumy říkají, že k cyklistovi v helmě se řidiči chovají jinak. I samotní cyklisté se pak chovají jinak. Víc riskují. Na druhou stranu, když člověk chce jet offroad nebo dlouhou trasu po silnici, je to něco jiného. Tam přilbu určitě doporučuju.

„Na jaře a v létě se jezdí samo. Tehdy je dobré začít.“

Jak dlouho ti trvalo, než ses vytrénoval?

Docela dlouho a hrál v tom roli i covid. Na začátku, když byl ten největší lockdown a říkalo se, že můžeš vylézt z domu jen na nákupy, mi kolo chybělo. Tak jsem to vyřešil tak, že jsem na něm jel nakoupit. Další den jsem zjistil, že jsem něco zapomněl, tak jsem jel zase nakoupit. (smích) A schválně jsem si hledal cesty přes největší kopce v Podolí. Nemusel jsem řešit, jestli se zpotím, nebo ne. Zjistil jsem, že to jde, a už jsem u toho zůstal. Nejde jen o to jezdit denně, ale postupně si ty kopečky přidávat. Vědomí, že nějaký kopec vyšlapu, úžasně zvedne sebevědomí.

Shodil jsi něco z váhy?

Začínal jsem se 130 kily. A teď mám sto. Největší část jsem shodil za tři čtvrtě roku. A to ještě nepočítám to, že se tuky změní na svaly. Skutečný efekt tak bude ještě větší. Kromě toho jsem si trochu začal počítat jídlo, protože jsem zjistil, že jím za dva. (smích) Vlastně mi pomohl i covid. Člověk nemohl do hospody a pít alkohol, což taky hraje roli. Nejenže je alkohol sám kaloricky vydatný, ale také odbourává zábrany: „Tak já si ty hranolky dám…“ Takže to bylo všechno dohromady: covid, kolo, jídlo a zároveň mě motivovalo Mutumutu. 

Jak se motivuješ, když je opravdu ošklivo?

Na jaře a v létě se jezdí samo. To je dobré začít. Na podzim je to horší. Je hnusně a musíš si brát nepromokavé věci, ve kterých je navíc riziko, že se zpotíš. Jenže jsem si loni tou dobou řekl, že někdy v lednu mi u Mutumutu končí čtvrtletí. A kdo ví, jaké bude v lednu počasí, na ledu jezdit nechci. To mě donutilo jezdit i na podzim, abych si nahnal body. Teď jezdím celý rok, snad kromě jednoho dvou týdnů v roce.

Dává ti smysl elektrické kolo?

Mně připadá, že v Praze ho nepotřebuju. Pro mě jsou běžné vzdálenosti do deseti kilometrů a nejezdím do většího kopce, než je třeba Letná. Na delší nebo náročnější cesty bych asi už o elektrokolu přemýšlel. Hlavně proto, že by mi ušetřilo čas.

Takže to není jen pro lenochy?

Určitě ne. Třeba s jednou známou řešíme, že jí před pracovištěm znemožnili parkování auta a nechce jezdit městskou dopravou. Má to přesně přes dva kopce a nemá už takovou fyzičku, takže pro ni elektrokolo dává perfektní smysl. Vyžehlí jí kopce, cestu zvládne o 20 minut rychleji než v MHD a bude mít kde parkovat. Já naopak doufám, že bez elektrokola ještě dlouho vydržím. Je to přece jen drahá legrace. Nejde ani tak o pořizovací cenu, jako spíš o krádeže. Sám máš zkušenost s tím, jak jsou ty věci zranitelné.

Je to tak, kolo mi v Praze ukradli už třikrát.

Já jezdím po úřadech, na jednání. Takže parkuji venku. Když je to kolo, které před dvaceti lety stálo 15 tisíc, nikdo ho chtít nebude. A kdyby ho přece někdo ukradl, podobné seženeš za cenu tramvajenky.

Máš i koloběžky. Jak se na nich jezdí?

Ano, mechanické. Je to kompromis. Nejsou to ty úplně mrňavé, ale ani ty velké sportovní. Občas na nich jedeme na nákup, dcery na nich jezdí do školy. Ale je to zase úplně jiný pohyb. Navíc jsou hrozně citlivé na nerovnosti. Jsou náročnější na povrch i fyzičku.

Takže se ti vlastně změní vnímání celého světa.

Je to legrační. Dřív jsem znal okolí svého bydliště a na mnoha místech mi přišlo, že je to rovina. Když jsem tam začal jezdit na kole, najednou jsem zjistil, že to sice vypadá jako rovina, ale vlastně je tam malý, táhlý kopeček. Najednou místo 25 nebo 30 jedu 15. A na koloběžce jsem objevil ještě další kopečky, o kterých jsem ani nevěděl.

„Je potřeba udělat první krok. Pak zjistíš, že možnosti jsou strašně široké.“

Proč vlastně kolo, a ne třeba běhání?

Já potřebuji sportovní aktivitu vyvíjet „mimochodem“. Strašně těžko bych hledal čas na to, že ráno vstanu v šest a půjdu si na půl hodiny zaběhat.

… a pak pojedeš autem do práce.

No to je extrémní. Navíc beru děti do školy a chci je motivovat, aby se to naučily. Ono je nejtěžší vytvořit si ten návyk a mindset, že kolo nebo koloběžka ve městě fungují. Strašně moc lidí si stěžuje, že se zpotí a kopce a je to pomalý a nebezpečný a kopce. Je potřeba udělat první krok a začít. Pak najednou zjistíš, že možnosti jsou strašně široké.

A užíváš si to? Mně se hrozně líbilo, když filozofka Anna Hogenová, která ve svých 74 letech jezdí po Praze na kole, řekla, že člověk při tom zažívá záblesky štěstí.

Ano, v tomhle je to krásný. A ještě je úžasný efekt v tom, že když někam spěchám, vyplavím stres pohybem, protože se mi vytvoří ty správné hormony. Naopak když sedím v autě, hledám místo na parkování nebo čekám na zastávce a jsem ve stresu, že nestíhám, ten adrenalin moje tělo ničí. A navíc fakticky, pokud nemáš metro před barákem na startu i v cíli, na kole budeš vždycky rychlejší.

V Mutumutu vracíme zákazníkům peníze nejen za jízdu na kole, ale i za běh, chůzi a dalších 47 sportů. Takže si určitě vyberete a o motivaci nebude nouze.